Menu

Rubriky

SPOLEČNĚ | Připomenutí výročí vzniku samostatného československého státu
2294
post-template-default,single,single-post,postid-2294,single-format-standard,eltd-core-1.0.3,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,borderland-ver-1.16, vertical_menu_with_scroll,smooth_scroll,side_menu_slide_with_content,width_470,paspartu_enabled,paspartu_on_top_fixed,paspartu_on_bottom_fixed,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive

Připomenutí výročí vzniku samostatného československého státu

Připomenutí výročí vzniku samostatného československého státu

Uplynulo 100 let od vzniku samostatného československého státu – založení republiky. Příležitost zavzpomínat, bilancovat i srovnávat. Založením Československé republiky a opuštěním mnohonárodnostní monarchie znamenalo pro Čechoslováky poprvé po několika staletích zcela převzít odpovědnost za sebe, za svůj národ, za svá rozhodnutí, za svou budoucnost. Za sto let ušla naše republika strastiplnou cestou plnou zkoušek charakteru a sil našeho národa. Mladý stát stihl po roce 1918 položit základy ekonomické a hospodářské prosperity budoucích desetiletí a stal se státem nejvíce demokratickým a svobodným v celém regionu střední Evropy.

Po krátkém svobodném nadechnutí a nadšení po vzniku samostatného státu československého však přicházela jedna rána za druhou. Do republiky pronikla celosvětová hospodářská krize a na ní navazující vzestup nacionalistických a rasistických tendencí. V předvečer druhé světové války byla republika okleštěna a velká část jejího území byla dána nacistickému vůdci jako předkrm. Přišla velká a zrůdná válka a krátce po ní komunistický puč. Poválečný optimismus vystřídala stalinistická diktatura s falešnými soudními procesy – komunismus začal požírat komunisty. Opětovné nadechnutí národa a uvolnění pevného režimu v podobě Pražského jara, vystřídala dlouhotrvající sovětská okupace s navazující „normalizací“ pořádků. Socialistický a ekonomicky zruinovaný blok se postupně hroutil. Společenské a sociální napětí vyvrcholilo katarzí v podobě sametové revoluce. Následovala restituce, kterou dokázali zneužít někteří vykukové a ekonomičtí zbojníci.

Přes všechna prožitá úskalí, ačkoliv samostatně jen jako Česká republika, stojíme pevně na základech a hodnotovém odkazu první republiky, na který jsme po roce 89 navázali. Ale jsou tyto základy skutečně tak pevné? První republika je s odstupem oněch sta let ztělesněna v jejím prvním prezidentovi – jeho díle, činech a proslovech. Masaryk se stal symbolem odhodlání, píle, mravní a morální síly, respektu a noblesy. Ale hlavně symbolem demokracie samé. Václav Havel říkal, že „přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“

Nedílnou součástí republiky tehdy i dnes je stát založený na parlamentní demokracii. Jsou škarohlídi, kteří současný systém kritizují a přáli by si jej změnit. Těm lze odpovědět Masarykovými slovy: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“ Masaryk, jako profesor filozofie a člověk zvyklý přemýšlet, zvažovat prameny informací, diskutovat a kriticky myslet, se přátelil s předním českým novinářem a spisovatelem Karlem Čapkem. Věděl, že nezávislá žurnalistika je základním pilířem demokracie a svobody slova. Navzájem se vážili a respektovali se.

Dnes je kritické myšlení nahrazeno nepodloženou kritikou, a respekt k žurnalistům nahrazen jejich urážkami a dokonce, byť (snad) žertem vysloveným, výzvám k jejich likvidaci. Veřejným prostorem se šíři informace, rádoby novinářské, podivného původu, ale s jasným cílem: znejistit obyvatele a vytvářet nedůvěru ve svobodné a demokratické směřování našeho státu. Neduhy a problémy západoevropského prostoru, kam bezesporu historicky patříme, jsou zveličovány, nafukovány a nepokrytě využívány v předvolebních kláních. Nabízeny a vychvalovány jsou alternativy v podobě různě silných autokratických režimů. Dokonce se do nich čelní představitelé státu jezdí učit, „jak stabilizovat společenský řád“, ačkoliv současně doma společnost úspěšně rozdělují.

K moci, centrální i komunální, se vracejí prospěcháři z „divokých“ devadesátých let. Osoby, které se takzvaně „udělali“ menšími či většími podvody, korupcí. K tomuto problému se vyjádřil i Masaryk, když řekl: „U nás převratem v době revoluce politické a hospodářské dostali se do správy veřejných věcí také lidé, kteří na vznesené úkoly nestačili ani mravně, ani vzděláním. Nebudeme si zastírat fakta, že jsou u nás lidé, kteří svého veřejného postavení zneužívají k tomu, aby bez práce pohodlně žili a bohatli. Žaluje se právem na korupci. Je-li někdo korupčníkem nebo spojencem korupčníků, je v zájmu státu, aby byl odstraněn. Je-li ještě k tomu politicky činným, je to dvojnásob nutné.“ Je tedy naší mravní povinností na takové skutky poukázat, upozorňovat na ně a žalovat je. V opačném případě se takové činy, jako například získávání neoprávněných výhod nebo nakupování hlasů voličů, stanou běžnou společenskou normou, nad kterou už ani nepozvedneme obočí.

Bránit demokracii a zastávat její hodnoty není jednoduché. To věděl i prezident Václav Havel, když říkal, že „přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“

Do další stovky let, abychom zachovali svobodnou a demokratickou Českou republiku, vstupme odvážně a s tím lepším v nás jako štítem před lží a nenávistí, které musí porazit pravda a láska.

Mgr. Jiří Čapek, DiS.

člen koalice, BEZPP

Žádné komentáře

Odeslat komentář